10. září 2021
Rozhovorů už mám tolik, že je nestíhám zpracovávat. V Mostaru jsem se také setkal s prvním etnickým pnutím a trochou homofobie. Vše negativní ale vyvažuje nadšení z práce, kterou tu mladí lidé odvádí. Jo, a taky návštěva koncertu.
S příjezdem do Mostaru se začínám setkávat s problémy mezi etniky. Jak jsem psal minule, v Bosně žijí tři etnika. A v Mostar je jedno z míst, kde se snaží žít dohromady katoličtí Chorvati a Bosňáci vyznávající islám. (I na pravoslavný srbský kostel tu však jde narazit.)
"Zakázali nám nosit ve škole dresy fotbalových týmů, stalo se, že se kvůli tomu mí spolužáci porvali." řekla mi jedna respondentka v rozhovoru.
Fotbal je jedním z míst, kde se napětí projevuje.
V Mostaru jsou totiž dva týmy. Modrý je chorvatský Zrinjski, červený je boseňský Velež. Fanoušci FK Velež si říkají Červená armáda, HŠK Zrinjski poté Ultras. Podle graffiti na domech člověk snadno pozná, na jaké je straně řeky, která dělí město na půl. Západ patří převážně Chorvatům a východ Bosňákům.
Město, ve kterém zní zvony i modlitby z minaretů
Mostar přesně naplňuje kontrastnost Balkánu, o které jsem psal minule. V průběhu dne tu zvoní zvony i je slyšet modlitby z minaretů. Na pivu večer sedíme na zahrádce velice cool podniku, když ale zvedneme hlavu, vidíme betonovou ruinu asi 10 patrového věžáku, který byl prý před válkou bankou. Cestou na ubytování pak procházíme nádherným parkem ale i silnicí bez chodníku, na kterou čas od času spadne část budovy zanechané ve stejném stavu z konce války. Do toho všeho tu je turistické centrum s nádherným mostem, ve kterém se člověk cítí jak na blízkém východě. Ale také lidé, kteří se zvedají ze židlí, když se s kamarády bavíme o LGBT+ pride průvodech.
Faktury, oblaka kouře, a propisky s jahůdkou
Schůzka se studenty z Mostaru se odehrává v půl deváté večer. V malé kanceláří nás sedí 6 a jako suverénně nejstarší zírám. Řeší se faktury a schůzky s ministrem z kantonu, příprava sociálního dne, kdy chodí středoškoláci na jednodenní stáže do firem, a vůbec aktivita členů skupiny. Mají prý samé bosňáky a málo chorvatů.
V půlce schůzky vezme Alex, koordinátorka skupiny ze stolu razítko a dvakrát si ho obtiskne na předloktí. Uf, alespoň v něčem jsem se ve stejném věku choval stejně.
Podobná scéna se mi nabízí znovu o den později. Přesunuli jsme se do města Konjic který má asi 20 000 obyvatel, a sešli se v kavárně s 5 holkami z místní skupinky. V oblacích kouře se náhodně střídají konverzace o škole, plánovaných akcích a mých otázkách. Skupina se vytvořila na jaře a je z ní cítit nadšení. Kromě těchto 6 holek, které (zdá se) všemu velí, mají další desítku členů. Když mají holky čas, dělají také skauting a hrají v místním amatérském divadle.
Zhruba v době kdy se každá chystá zapálit třetí cigaretu, vytáhne jedna z penálu červenou propisku z gumy, která má na konci malou jahůdku. Propiska na chvíli upoutá pozornost a já se mohu uklidnit, že sedím u stolu opravdu se středoškoláky.
Den po dni - ve fotkách
Úterý
Středa
Čtvrtek
Dneska přijede Alexander ze Srbska. Na týden tak bude tým tříčlenný. Zároveň na dobro opouštím Sarajevo a vrátím se teprve až den před mým odletem ze země.
Jedeme na sever, pak na ještě větší sever, odtamtud do Republiky Srpska na severozápad.
Zase napíšu.
Michal
Nezmeškej další příspěvek
Hned jak ho napíšu, pošle se automaticky na email. Stačí ZDE ZADAT EMAIL:
Nejnovější příspěvky
/w=1080,quality=90,fit=scale-down)
Za možnost celou cestu podniknout vděčím Univerzitě Karlově. Mockrát díky.
Text & foto Michal Ostrý